22.9.2014
Majitel, pozorující svého psa ležícího na zemi v křeči, si okamžitě sám stanoví diagnózu – epilepsie. S tou potom odjíždí ke svému veterinárnímu lékaři a následně leckdy s nedůvěrou naslouchá, když mu lékař oponuje. Nemusí to totiž být vždy pravda, a proto také zahájení léčby epilepsie bez další diagnostiky je odbornou chybou. Jak to tedy s touto chorobou doopravdy je?
Záchvat – co je vlastně příčinou?
Záchvat je způsoben chemickými a elektrickými změnami v nervové tkáni mozku. Jedná se o velmi složitý proces, jehož výsledkem je křečový stav. Postižena může být jen jedna část těla (lokální záchvaty) nebo celé tělo (generalizované záchvaty). U psů jsou častější záchvaty generalizované.
Vlastní příčiny změn probíhajících v centrální nervové soustavě lze v podstatě rozdělit do dvou hlavních skupin: Na extracerebrální, mimomozkové, které mají svůj původ mimo centrální nervovou soustavu, a příčiny s kořeny v postižení mozku, tedy intrakraniální, nitrolebeční.
Extracerebrálních chorob ústících v záchvaty je celá řada a pro lepší přehled jsou součástí tabulky. Intrakraniální choroby buď je možné diagnostikovat, nebo ne. Pokud se odhalit nepodaří, pak můžeme hovořit, a to pouze v tomto jediném případě, o tzv. idiopatické epilepsii. Z výše uvedeného vyplývá, že než dojdeme k diagnóze epilepsie, musíme vyloučit všechny ostatní příčiny. Pokud začneme léčit zvíře podáváním antiepileptik a tomu například selhávají játra (záchvaty jsou pak důsledkem vysoké hladiny endogenních toxinů v krvi), zatížíme nemocný orgán nežádoucími léky a stav jenom zhoršíme.
Když záchvat přichází
Klinické projevy záchvatu mohou být velmi různorodé. Od jenom vracejícího se slabého třesu končetiny po celotělovou křeč trvající několik minut. U psů je v případě pravé – idiopatické epilepsie nejčastější varianta postižení celého těla. Záchvat má čtyři na sebe navazující fáze. Prodromální fáze, při níž dochází k přípravě na záchvat, pes je ustrašený a nejistý, po té nastupuje kratší aura, kdy se neklid zhoršuje, pak přichází vlastní záchvat trvající obvykle několik sekund až minut a po té dochází k zotavování, kdy se stav nervové tkáně postupně upravuje. Z pohledu majitele je situace mnohem dramatičtější, pes upadá na bok, sliní, dochází ke křečovitým záškubům celého těla, někdy zvracení a uvolnění svěračů. Před a po záchvatu se zvíře chová divně – může ztrácet orientaci, kňučí, je agresivnější, schovává se na tmavá místa.
Tyto změny jsou individuální, majitel je obvykle za čas rozezná a vytuší příchod záchvatu. Stejně tak lze u pravé epilepsie vypozorovat vyvolávací faktor záchvatu. Může to být nějaký hluk, stres nebo naopak náhlá radost, která má za následek záchvat. Někdy se záchvaty mohou vyskytnout v noci nebo ráno těsně po probuzení, má se za to, že příčinou může být špatná kvalita spánku nemocného zvířete. Důležitou roli v případě idiopatické epilepsie hraje také věk, kdy se záchvaty objeví poprvé – obvykle mezi prvním a čtvrtým rokem života.
Některá plemena mají vyšší vrozenou dispozici k idiopatické epilepsii nebo se u nich záchvaty vyskytují častěji. Jsou to například bígl, německý a belgický ovčák, zlatý retrívr, kolie, irský setr, americký kokršpaněl, sibiřský husky, aljašský malamut, hrubosrstý foxterier, jezevčík a knírač. Z vlastní zkušenosti bych ještě k výše uvedenému seznamu připojila border kolii.
Jak bude postupovat veterinář pro stanovení diagnózy?
Veterinární lékař se s většinou pacientů přicházejících z důvodu proběhnuvšího záchvatu setká ve chvíli, kdy už žádný problém nemají – tedy druhý den nebo ještě později. Klinické a neurologické vyšetření těsně po záchvatu mohou odhalit některé odchylky, ale s ubíhajícím časem se stopy po záchvatu ztrácejí. Proto je důležité, aby majitel neztrácel čas a přišel co nejdříve. Další nezbytná vyšetření směřují ne k diagnostice pravé epilepsie, ale k vyloučení ostatních možných příčin. Majitelé se někdy podivují, proč je nutné před případným nasazením antiepileptik odebrat krev, vyšetřit moč, zhotovit RTG hrudníku a břicha a v některých případech pak také CT nebo MRI mozku. Vyšetření krve zahrnuje kompletní biochemické, hematologické ukazatele, kromě toho je důležité stanovit také hladinu tyroxinu – hormonu štítné žlázy, neboť hypothyreoza (jeho snížená produkce) může být jednou z extracerebrálních příčin záchvatů.
Majitelé se většinou obávají, že v době mezi odběrem krve a ostatními vyšetření do hodnocení výsledků se opět dostaví záchvaty. Pro tuto situaci lze využít účinnou látku diazepam v rektální tubě, kterou majitel po instruktáži na veterinárním pracovišti snadno aplikuje sám hned při začátku záchvatu do konečníku. Takto podaný lék účinkuje s podobnou rychlostí jako injekce do svalu.
Jak bude probíhat léčba?
Pokud veterinární lékař definitivně vyloučí ostatní příčiny záchvatů, je ve většině případů možné přistoupit k léčbě. Slabé záchvaty s dlouhými intervaly – jedenkrát za tři až čtyři měsíce – lze ponechat bez léčby. Jestliže je ale léčba nasazena, její úspěch bude záležet především na dobré spolupráci majitele a lékaře. Lékem volby je ve veterinární medicíně fenobarbital, je nutné ho podávat dvakrát denně. Dávkování je individuální a v naprosté většině případů je dávka v průběhu léčby upravována. Po dvou týdnech je třeba zkontrolovat hladinu fenobarbitalu v krvi a podle toho, zda je dosaženo účinné hladiny, dávku upravit. Je nezbytné, aby majitel vydržel a nehodnotil úspěšnost léčby druhý den po jejím zahájení. Nikdy nesmí dojít bez vědomí lékaře k vysazení antiepileptika („nemá záchvaty, tak ho nebudeme trápit a zatěžovat léky“). To může mít za následek silný záchvat. Je nutné přesně dodržovat intervaly podávání a ve většině případů je léčba doživotní. Jen málokdy dokážeme u psa záchvaty zcela potlačit, ve většině případů se občas slabý záchvat objeví. Léčba fenobarbitalem jako jediným lékem nemusí být dostačující. To znamená, že majitel poctivě léky podává, hladina fenobarbitalu v krvi se jeví dostatečná a záchvaty se dostavují stále. Veterinář pak do léčby zahrne další preparáty, zvíře je léčeno kombinací antiepileptik.
U léčených psů je třeba nejméně dvakrát ročně kontrolovat hladiny ukazatelů jaterních a ledvinných funkcí. V případě podávání některých antiepileptik je nutná úprava diety.
Status epilepticus
Jedná se o stav, kdy se pacient nemůže ze záchvatu samovolně zotavit. Naštěstí se s ním v ordinacích nesetkáváme příliš často, ale je to jeden ze život ohrožujících stavů. Majitel dorazí se psem v křeči, je nutné okamžitě zahájit léčbu aplikací antiepileptik nitrožilně, zvíře zůstává hospitalizované. V některých případech je velmi obtížné pacienta ze záchvatu vyvést. Čím dříve majitel dorazí, tím větší naděje na zotavení je. Obecně se doporučuje okamžitá návštěva ordinace v případě, že záchvat trvá déle než 5 minut, trvající déle než 30 minut ohrožuje život pacienta.
Shrnutí na závěr
Epilepsii nelze vyléčit, je možné ji jen s různým stupněm úspěšnosti kontrolovat. Základem dlouhodobě úspěšné terapie je důvěra majitele ve veterinárního lékaře a jejich úzká spolupráce. Někdy se může zdát cíl v nekonečnu a majitel ztrácí trpělivost s postupem léčby. Euanazie se mu jeví jako možné východisko pro psa i pro něj. Ale ze svých zkušeností mohu zodpovědně říci, že šance na zlepšení stavu je velká a stojí za to dát veterinárnímu lékaři dostatek prostoru pro dodržení „lege artis“ léčebného postupu.
