14.11.2016
Za okny se do spadaného listí pomalu ukládá ranní mlha. Je krásné, pozdně podzimní studené ráno a starý pejsek se starším pánem pomalu procházejí parkem. Pro psa je každý krok obtížný. Sedím u stolu za oknem, a jak mi oba mizí z dohledu, uvědomuji si, že podzim a zima jsou skutečně nejvhodnější roční období pro článek o nemocích kloubů. Protáhnu si tedy své artrotické klouby a dávám se do psaní.
Moje štěně kulhá
Některá kloubní onemocnění postihují psy už v průběhu vývoje a růstu pohybového aparátu. Jak mnozí chovatelé vědí, týká se tento problém většinou mladých psů velkých a obřích plemen ve věku 5 až 12 měsíců. Do této skupiny vývojových onemocnění řadíme například osteochondrózu, dysplazii loketního a kyčelního kloubu, luxaci pately a dvě choroby, postihující loketní kloub. Jejich podstatou je uvolnění chrupavčitých výběžků stýkajících se v tomto složitém kloubu. Mezi postiženými plemeny nejčastěji nacházíme německé ovčáky, zlaté a labradorské retrívry, rotvajlery, bernské salašnické psy nebo bernardýny.
Osteochondróza
Jedná se o stav, kdy se v rostoucím kloubu uvolní malý kousek kloubní chrupavky, který pak v postiženém kloubu vadí a v podstatě při pohybu zvířete působí jako cizí těleso. Příčin OC je více. Předpokládá se souhra dědičných faktorů a rychlého růstu zvířete. S tím významně souvisí výživa štěněte. V dobách, kdy se teprve s krmením granulemi začínalo, bylo ještě obtížnější než dnes správně posoudit vhodnost složení jednotlivých typů a značek. V některých druzích suchého krmiva byl nesprávný poměr obsahu energie k ostatním složkám. Při vysoké dotaci energie pak docházelo v kritickém věku k překotnému růstu, jehož důsledkem byla porucha krevního zásobení rostoucí kloubní chrupavky. Špatně vyživovaná část chrupavky se po té snadno uvolní. Kromě toho může hrát roli i trauma. Hlavním příznakem OC je kulhání, které je lepší po odpočinku a zhoršuje se při zátěži. Diagnostické je pak rentgenologické vyšetření nebo modernější artroskopie. Terapie je konzervativní – především několikatýdenní omezení pohybu, nebo chirurgická, která je ve většině případů upřednostňována, neboť prognóza je po zákroku provedeném zkušeným chirurgem z dlouhodobého hlediska lepší. Záleží samozřejmě na tom, který kloub je postižen a ve které fázi onemocnění je operace provedena – vždy platí čím dříve, tím lépe. V případě zanedbané OC, kdy se v průběhu následujících měsíců a let v kloubu vytvoří nevratné artrotické změny, není již chirurgická intervence řešením.
Dysplazie loketního a kyčelního kloubu
Slovem dysplazie označujeme stav, kdy během růstu kloubu dochází k nefyziologickému vývoji kloubních struktur, jejichž tvar a velikost neodpovídají poměrům ve zdravém kloubu. Kloubní plochy pak na sebe nenavazují správně, kloubní pouzdro je volnější a dlouhodobá zátěž má za následek vznik artrózy a doživotní kulhání. V případě loketního kloubu se pak u postiženého mohou vyvinout další chorobné stavy popsané dále. Nyní se budu více věnovat kloubu kyčelnímu, neboť tato problematika trápí mnoho chovatelů psů velkých plemen. Jedná se o vývojovou, dědičně podmíněnou, ale nikoli vrozenou vadu, u níž hrají velkou roli i faktory vnějšího prostředí. Mezi ně patří opět rychlost růstu, způsob výživy nebo tělesná konstituce. Prvotním faktorem podmiňujícím anatomické utváření kyčelního kloubu je genetická výbava jedince. Každodenní zatěžování končetiny a síly působící na kloub při pohybu ovlivní růst a modelaci kloubních struktur. Výsledkem je pak zdravý kloub nebo různý stupeň dysplazie. Nadměrná fyzická zátěž během růstu a vývoje kyčelních kloubů celý problém jednoznačně zhoršuje. Z toho vyplývá, že i dva jedinci se stejnou genetickou dispozicí k dysplazii kyčlí mohou mít za různých podmínek (nadměrná zátěž versus klidový režim) různý stupeň postižení kyčelních kloubů. Ten je diagnostikován rentgenologicky, nejdříve ve věku 12 měsíců. Vyšetření se provádí v celkové anestezii v typické poloze na zádech. Výsledkem je zařazení pacienta do jedné z 5 skupin, kdy 0 znamená negativní a 4 těžký stupeň dysplazie. Pokud se jedná o chovného jedince, doporučuji pečlivě volit pracoviště, kde bude vyšetření provedeno, neboť nesprávným polohováním zvířete při rentgenování může snímek ukázat vyšší stupeň dysplazie, než ve skutečnosti pes má. Z klinických příznaků pak majitel nejčastěji popisuje obtíže při vstávání, neochotu k pohybu a to zejména při skocích a pohybu po schodech. První známky onemocnění se objevují nejčastěji mezi 4 a 14 měsícem života. Terapie je opět chirurgická a konzervativní. Ta spočívá v omezení fyzické aktivity psa, snížení jeho tělesné hmotnosti, podávání chondroprotektiv (viz níže) a v případě potřeby aplikaci analgetik.
Postižení výběžků loketní kosti
Loketní kost (ulna) má na svém konci v loketním kloubu tři výběžky, které jsou v průběhu růstu zvířete nejprve chrupavčité a až postupně dochází k jejich kostnatění a pevnému přichycení k vlastnímu tělu loketní kosti. V této vývojové fázi jsou tyto křehké chrupavčité struktury u geneticky predisponovaných jedinců, u nichž se navíc může vyskytovat dysplazie loketního kloubu, náchylné k jejich izolaci či fragmentaci od mateřské kosti. Taková izolovaná kloubní struktura se pak v loketním kloubu volně pohybuje a podobně jako u OC působí jako cizí těleso. Klinickým příznakem je dlouhodobé kulhání na postiženou končetinu, které se většinou objeví ve věku 5 až 12 měsíců. Terapie je chirurgická, v zanedbaných případech, kdy již došlo k výrazným artrotickým změnám, pak nezbývá, než snažit se zvířeti ulevit pomocí konzervativní léčby.
Luxace kolenní čéšky
Kolenní čéška, někdy laicky nazývaná „jablko“, je důležitá struktura, která se nachází na přední straně kolene. Upínají se na ni důležité svaly pánevní končetiny. Představme si ji jako kulovitý útvar, který má na své spodní straně hřebenovitý výběžek. Ten zapadá přesně do anatomického žlábku stehenní kosti a u zdravého psa se v tomto místě plynule pohybuje nahoru a dolů. Pokud jsou anatomické poměry v mnoha ohledech změněné – zejména je zde mělký žlábek ve stehenní kosti – tah stehenních svalů ze shora při ohybu kolene vychýlí čéšku, která sklouzne buď na vnitřní stranu kolenního kloubu, nebo na jeho stranu vnější. Opět zde hraje roli celá řada faktorů. Toto je první příklad vrozeného kloubního onemocnění, které se vyskytuje především u trpasličích nebo malých plemen psů – v případě vnitřního vykloubení čéšky. Nejčastěji ho nacházíme u YT, trpasličího pudla, čivavy nebo bostonského teriéra. U velkých plemen psů – zejména u německé dogy, flat-coated retrívra, irského vlkodava nebo bernardýna se setkáváme s opačnou lokalizací čéšky – při ohybu kolene sklouzne na vnější stranu kolene. V praxi vidíme častěji s postižením malých psů. Klinicky je pak typické jejich zvláštní „poskakování“ při běhu, kdy pes běží chvíli po třech s pokrčenou zadní nohou, pak opět po čtyřech a pak zase jen po třech. Chirurgický zákrok je indikován po poradě se specialistou zejména v těžkých nebo zhoršujících se případech. Pokud je stupeň luxace nízký a psa nikterak neomezuje, lze jej ponechat bez operace.
Artróza
Tímto pojmem označujeme degenerativní změny, které se v kloubu vyvíjejí sekundárně k výše uvedeným vývojovým onemocněním. Mohou být i důsledkem traumatu nebo zánětu kloubů. Úbytek kloubní chrupavky a zbytnění kostní tkáně v místech, kde mají být hladké kloubní plochy, působí chronický zánět, otok a bolestivost postiženého kloubu. Tyto obtíže se s časem zhoršují, výraznější jsou v chladném a vlhkém prostředí. Pro diagnostiku je zásadní klinické a následné rentgenologické vyšetření odhalující typické změny. Terapie směřuje ke zmírnění bolestivosti a zpomalení dalšího zhoršování stavu. V úvahu přichází léčba chirurgická, jejímž cílem je odstranit vyvolávající příčinu. V závažných případech může být řešením i tzv. artrodéza, tj. úplné znehybnění kloubu. Konzervativní přístup spočívá v omezení pohybu, podávání chondroprotektiv, v případě bolesti analgetik. V dnešní době dochází i ve veterinární medicíně k rozvoji fyzioterapie psů, která může být v těchto případech rozhodně přínosem.
Často diskutovaná analgetika
Podávání analgetik rozhodně má své místo v managementu onemocnění pohybového aparátu. Je třeba ale vždy důkladně zvážit, kdy je začít aplikovat a zda bude jejich podávání dlouhodobé a kontinuální, či zda je využijeme jen v případě obtíží. Nejčastěji jsou aplikována tzv. nesteroidní antiflogistika, jen pro ilustraci – do této skupiny patří např. ibuprofen. Uvádím ho opravdu jen jako příklad, ale nikoli jako návod na využití domácí lékárničky při léčbě psa. Pro zvířata máme k dispozici veterinární antiflogistika. Stejně jako u lidí mají tyto léky neblahý vliv na sliznici trávicího traktu. Jejich nadměrné a nesprávné podávání může způsobit rozvoj i vážných trávicích potíží, o zvracení a průjmu ani nemluvě.
Kloubní výživu ano či ne?
V názorech na význam kloubní výživy při léčbě onemocnění pohybového aparátu se veterinární lékaři značně liší. Chirurgové a ortopedi jsou obvykle ti, kteří jsou přesvědčeni, že aplikace kloubní výživy nemá smysl. Já se domnívám, že chondroprotektiva v mnoha případech pomoci mohou. V každém případě jejich aplikací zhoršení stavu neriskujeme a tak je považuji za rutinní součást terapie onemocnění kloubů. Jako první bych zmínila veterinární preparát, který v indikovaných případech podáváme několikrát v týdenních intervalech přímo do žíly. Účinnou látkou je zde čistá kyselina hyaluronová. Aplikací přímo do krevního oběhu zajistíme její ideální distribuci do kloubních struktur. Častěji využívanou cestou jsou ale výrobky perorální. Účinných látek je v tomto případě více a rozlišujeme preparáty jednosložkové a vícesložkové. Vždy doporučuji ty kombinované. Důležitý je obsah glukosamin sulfátu, chondroitin sulfátu, kyseliny hyaluronové, kolagenu a MSM. Preparáty jsou vyráběny v několika různých aplikačních formách. Nejvíce jich máme k dispozici ve formě prášku nebo tablet. Ty se lépe dávkují a jsou většinou o něco levnější, než preparáty ve formě roztoku. V nich obsažený kolagen a kyselina hyaluronová jsou ale v tekuté formě pro organismus jednoznačně lépe využitelné. Jak je z mého článku zřejmé, hlavními adepty na dlouhodobé podávání chondroprotektiv jsou mladí psi velkých plemen a pak samozřejmě ti staří, u nichž se artrotické změny rozvíjejí s věkem. U mladých jedinců predisponovaných plemen dává smysl i preventivní podávání těchto přírodních preparátů, neboť mohou zlepšit výživu kloubní chrupavky v době, kdy jsou klouby k vzniku obtíží nejnáchylnější. V kombinaci se správnou výživou a pohybovým režimem pak můžeme i u zvířat s mírnou genetickou zátěží dosáhnout normálního vývoje pohybového aparátu.
A příště?
Problematika onemocnění kloubů je velmi rozsáhlá a pestrá. Pokračování v příštím článku bude věnováno poraněním a zánětům kloubů, a také některým vzácnějším imunitně zprostředkovaným chorobám.
V době, kdy se Vám, čtenářům, dostává toto číslo do ruky, jsou Vánoce již velmi blízko. Až budete přemýšlet, co koupíte svému psímu miláčkovi pod stromeček, lahvičkou kloubní výživy uděláte i něco pro jeho zdraví. Přeji Vám krásné Vánoce a Šťastný Nový Rok.
