23.3.2017
Jak to tak v životě často bývá, nejzajímavější zážitky Vás potkají, když to vůbec nečekáte. A tak jsem druhou březnovou sobotu prožila pár hodin s lidmi, jejichž záslužná a nezištná pomoc druhým si zmínku opravdu zaslouží.
Každým rokem jezdím se svým synem Danielem na měsíční rehabilitační pobyt do Klimkovic u Ostravy. Je zde rehabilitační zařízení pro dospělé a děti, jejichž zdravotní stav intenzivní několikatýdenní program s mnoha různými procedurami vyžaduje. Můj syn se sem vždy velmi těší a každý rok mu zdejší terapeuti dokážou skutečně pomoci. Jediné, co je tady vždy pro něj dlouhé, jsou víkendy. A tak když jsem na nástěnce našla plakátek o plánovaném semináři canisterapie, věděla jsem, že alespoň jednu sobotu se nudit určitě nebude.
Akce byla plánována od 9 do 15 hodin. Protože jsem už od rána čelila neustálým dotazům, kdy konečně půjdeme za pejsky, v 9 hodin jsme byli ve společenské místnosti. Mé psí srdce zaplesalo při pohledu na různorodost přítomných plemen. Barzoj, briard, kolie, papilon, německý ovčák, labrador, dva nádherní leonbergři, roztomilá stafordka, a malý černý kříženec. Ostatně posléze se ukázalo, že ani ti velmi čistokrevně vypadající takoví nebyli všichni. Co bylo neuvěřitelné, byl klid a elegance, s nimiž se tato různorodá skupina v malém sále usadila. Kromě malé černé kříženky Honey, která po většinu času šmejdila po všech zákoutích. Nikdo neštěkal, nikdo nevrčel, za to mávajících psích ohonů tam byla spousta.
Seminář zahajovala p. Libuše Kulawiak z výcvikového centr Alfa, a jak brzy vyplynulo, byl určen pro zájemce o canisterapii před zkouškami, které musí každý majitel se svým psem absolvovat, než se začne věnovat klientům. Tak nazývají canisterapeuti pacienty, které se svými psy ošetřují.
Její úvodní hodina byla moc zajímavá, mluvila o tom, co všechno musí umět pes, jak se má chovat jeho majitel, co si může ke klientovi dovolit a co nesmí. Dozvěděli jsme se všechno o tom, jaká odvětví canisterapie zahrnuje, tedy vše o aktivizaci a polohování. Co je pro které z nich podstatné. Byla to vlastně i taková velice zajímavá psychologická sonda do práce se zdravotně postiženými pacienty. Kromě toho líčení jejích zkušeností při jednání se zaměstnanci a vedoucími pracovníky lékařských zařízení bylo skutečně poučné.
Dopoledne nás bohužel čekaly ještě rehabilitační procedury a oběd, a jen pod slibem, že se co nejdřív vrátíme, byl Daník ochoten odejít. Potřeboval si také opláchnout obličej, který mu mezitím k jeho velké radosti důkladně omyla strašně milá strafordka.
Vrátili jsme se právě vhod na tu část semináře, kdy se děti mohly seznamovat s pejsky a začínající terapeuti pod vedením p. Kulawiak učili své psy správnému polohování, tedy té obtížné části canisterapie, při níž musí pes vydržet bez hnutí ležet ve správné pozici třeba i dvacet až třicet minut. My jsme se s Danem vrhli na černou kříženkyni Justýnu, která jako by z oka vypadla nádhernému briardovi. Její majitelka byla jedna ze zkušených terapeutek, Justýnka už canisterapeutické zkoušky absolvovala. Po Justýnce přišel na řadu barzoj Loby, který je svým klidem a vlídností naprosto neuvěřitelný. Pak už si Daník podával ruku s packou s moudrou kolií. Po té se vydal na procházku s ovčačkou Betty, za nimi se vydala na průzkum dalších prostor budovy i kříženka Honey. V té době už byla v sále i spousta dalších dětí. Trpělivost přítomných psů s polohováním, přesouváním pacek, ohonů, hlav do různých poloh byla neskutečná. Přesně v souladu s tím, co říkala p. Kulawiak v teoretické části semináře, bylo vidět, jak se plačící nebo křičící děti po pár minutách lehu ve správné poloze uklidnily a užívaly si tepla a měkkosti psího těla.
Zatím co byl Daník pryč, povídala jsem si s p. Dejovou, majitelkou Lobyho a p. Šalbutovou, majitelkou Justýny. Bylo vidět, jak je práce s nemocnými naplňuje. Mě už se v hlavě rýsovaly první věty mého článku a bylo jasné, že tam nesmí chybět pohled člověka v první linii. Připojuji proto vyprávění p. Dejové.
Lobyho vyrovnaná, laskavá povaha mne přivedla na nápad zkusit canisterapii. Navštěvovali jsme s kamarádkou a její fenkou Justýnkou kurz v Ostravě už v patnácti měsících jeho mladého života. Povaha se ale mění, a tak na zkoušky z canisterapie jsme si počkali do podzimu letošního roku, kdy na Silvestra slavil Loby své tři roky.
Zkouška byla náročná, výcvikové centrum Alfa v čele s paní Libuší Kulawiak zkouší na přihlášených psech vše, co se podle jejích letitých zkušeností v praxi canisterapie může přihodit nečekaného, ale také lásku k lidem a poslušnost.
Pes se za žádnou cenu nesmí projevit agresivně, ať už ucítí bolest, hrne se na něj skupina křičících dětí nebo se ozvou ohlušující rány a křik. Náš Loby se projevil jako naprosto vyrovnaný, hodný a poslušný kluk. Zkoušky zvládl bez ztráty jediného bodu a s poklonou paní zkoušející. „Tohle zvládne jeden chrt ze sta“.
Začali jsme tedy s Lobym „pracovat“. S kolegyní Martou a její kříženkou Justýnkou navštěvujeme školy, školky, lázně, domovy. Při návštěvách mateřských školek, kde se už z chodby ozývá křik dětí, Loby rozhoupá ocas, jak to jen jde. Učíme Lobyho poslechnout na posunky jen rukou. Za zády dětí se snažím psa ovládat. Rozchechtá se každý prcek, že ho ten veeeeliký pes poslouchá. Školní hřiště a zahrady. Loby běhá v ječícím houfu dětí, užívá si her, závodů, pamlsků.
Lázně, sanatoria, lidé s lehkým i těžším postižením, se mohou přitisknout, lehnout, hladit, probírat se srstí…. Loby je sice nováček v oboru, ale jako by cítil, že má v danou chvíli jen ležet, zahřát špatně se prokrvující končetiny, zklidnit sebe i člověka, který ho k sobě chce nebo potřebuje. Pomáhá vracet radost ze života, zpříjemnit všední den nemocným, postiženým, ale i zdravým dětem v družině, seniorům v domovech. Jsem na něj tolik pyšná.
Pak se syn vrátil z procházky s Betty a celý zbytek semináře putoval od jednoho psa k druhému. No co Vám budu povídat, odcházeli jsme s Daníkem poslední až s odchodem p. Kulawiak a psů Betty a Honey s jejich majitelem. Byl to kouzelný den a já jsem velmi vděčná té náhodě, která mě a mého syna na setkání s canisterapeuty přivedla.
