19.10.2018
Venku je nádherné babí léto. Slunce ozařuje žloutnoucí listoví a v parcích zmateny vysokými teplotami rozkvétají keře. Dívám se na děti hrající si v letním oblečení na hřišti pod domem s malým jezevčíkem a přemýšlím o tom, že až budete číst tento článek, bude už možná všechno jinak. Alespoň jedno z mých dvojčat už bude mít za sebou první zimní zánět horních cest dýchacích. Ať už vstoupím do tramvaje, metra nebo veřejné budovy, uslyším kašel lidí s nejspíš nakažlivým onemocněním průdušek. A já budu jen tiše doufat, že zůstanu zdravá. To všechno prostě k zimě patří a všichni s tím počítáme. Ale co když začne kašlat náš pes?
Může pes jenom „nastydnout“?
Představte si situaci, která se může stát a nejspíš už stala, pokud nemáte doma „gaučáka“, každému z Vás. Jdete si takhle se psem na procházku kolem jezírka, potůčku či říčky. Je zima, Vy jste zachumlaní do teplého kabátu až po krk. Pes kolem Vás spokojeně pobíhá a tu se mu náhle ve vodě zjeví kachna. Málokterý pes odolá a málokterý majitel ho dokáže od pomyslné kořisti na dosah odvolat. Pes se vrátí bez kachny a mokrý jako myš, třesoucí se jako osika. Jdete domů, tam ho do sucha vytřete a ohřejete a doufáte, že koupel v ledové vodě nebude mít žádné následky. Nicméně psův imunitní systém dostal tím prudkým teplotním šokem zabrat. Žádný organismus ani jeho dýchací cesty nejsou sterilní a tak patogenní mikroorganismy číhající v nich vycítí příležitost. Během následujících dní se začnou množit, oslabený imunitní systém na náhlý rozvíjející se zánět nestačí. Oblast horních cest dýchacích otéká a začíná produkce hlenů. Bakterie vítězí a zvíře začíná být apatické, pokašlává a přestává přijímat potravu. Majitel se zcela správně vypraví k lékaři, kde vylíčí celý příběh a je zahájena odpovídající léčba. Psa bohužel nelze založit do postele vypotit, uvařit mu čaj s heřmánkem a coldrex. Proto je většinou k zvládnutí oné sekundární bakteriální infekce třeba nasadit antibiotika a také klidový režim, krátké procházky a pobyt v teple. To umožní imunitnímu systému vzpamatovat se a pomoci dokončit vyléčení našeho imaginárního pacienta. Taková situace může nastat nejen po výše popsané studené koupeli, ale také po prochladnutí na dlouhé zimní procházce, delším pobytu ve studeném průvanu nebo po zimním venčení právě vykoupaného psa. Hůře budou samozřejmě takové situace zvládat nahá nebo hladkosrstá plemena, ale nevyhne se jim ani pes s hustou srstí. Těmto zážitkům je třeba předcházet a počítat s tím, že mohou být příčinou onemocnění našeho psa. Takže ano, pes nastydnout může.
Nebo je to infekce?
Stejně jako máme my, lidé, svoje infekce dýchacích cest, mají je i naši psí miláčci. Patogenních mikroorganismů, původců těchto infekcí, je celá řada. Nejdůležitější chorobou této oblasti psích nemocí je tzv. psincový kašel. Název tohoto onemocnění pochází ze slova psinec, tedy místa, kde se nachází více psů na jednou místě. Majitelé se někdy děsí po vyslovení diagnózy toho, že jejich pes onemocněl psinkou. Tak to ale není, je to jen slovo podobné tvarově, nikoli významově. Nicméně psincový proto, že choroba byla popsána poprvé právě tam, kde docházelo k rychlému přenosu z jednoho zvířete na druhé v místě, kde byla velká koncentrace psů, kteří zde žili společně. Původcem je samotný virus – parainfluenzy nebo adenovirus – či bakterie – Bordetella bronchiseptica. Je možná i kombinace virového a bakteriálního agens. Většinou dojde primárně k namnožení virů a až sekundárně k pomnožení bakterií. Kromě uvedené Bordetelly se může uplatnit i Streptoccocus, Pasteurella nebo Klebsiella. K nákaze dochází nejčastěji kapénkovou infekcí přímo ze zvířete na zvíře, časté je rozšíření -někdy i plošné – v útulcích, na cvičácích, výstavách psů nebo v psích hotelích. Typickým příznakem je prudký, záchvatovitý kašel. Pes dáví a vykašlává hleny či pěnu. Často se majitel domnívá, že postižen je žaludek právě proto, že stav jeho psa připomíná zvracení. Někdy je také falešně obviněno cizí těleso uvízlé v krku. Skutečným důvodem je ale zánětlivý otok krčních struktur a produkce hlenů. Lehké případy obvykle odezní samy během dvou týdnů. Závažnější mohou přejít do zánětu plic. Ten je pak spojen s horečkou, výraznou apatií, ztíženým dýcháním a neustávajícím kašlem. V takových případech diagnostika zahrnuje kromě klinického vyšetření také RTG hrudníku, případně krevní odběry. Důležitou součástí léčby je kromě podávání léčiv také klid na pelíšku. Tedy krátké procházky – jen vyvenčit a domů. Pokud se majitel snaží vyřešit problém léky z domácí lékárničky, je třeba vyvarovat se ibuprofenu, paracetamolu apod. Bez porady s lékařem je možné podat maximálně jitrocelový sirup.
A co prevence?
V exponovaných obdobích – tedy na podzim, v zimě a na jaře – je vhodné vyhýbat se situacím, kdy je více cizích psů na jednou místě. To se snadno řekne, ale hůře udělá. Pes musí chodit ven, kde se potkává s ostatními příslušníky svého druhu. Podobnou situací, která může být někdy nezbytnou, je například pobyt v psím hotelu. V takovém případě je vhodné psa před rizikem nákazy chránit, stejně jako je vakcinace vhodná v útulcích nebo v rámci předvýstavních příprav. Antigen parainfluenzy bývá obsažen v běžných polyvalentních vakcínách. Pokud ovšem chceme ochranu i proti bakteriálním patogenům psincového kašle, je nutné zvolit konkrétní vakcínu. Obvykle aplikujeme holandský intranazální preparát, který navozuje rychlou imunitu. Pro dlouhodobý účinek je nutná každoroční revakcinace. Vakcinovat doporučuji také zvířata s opakovanými dýchacími obtížemi.
Podpora imunity
Z volně dostupných preparátů, které mohou výrazně pomoci se sníženou obranyschopností psího organismu, mohu vřele doporučit imunoglukany. Tato přírodní léčiva se mnohokrát osvědčila v boji se zánětem dýchacích cest. Na trhu jsou k dispozici preparáty přímo pro psy, v tomto případě ale lze využít i ty lidské. Dávkování je individuální podle hmotnosti zvířete a je vhodné ho konzultovat s veterinárním lékařem. Dalším, z humánní medicíny známým doplňkem, je kyselina askorbová, neboli vitamín C. Na rozdíl od člověka, jehož organismus si neumí vytvořit vitamín C, zdravá psí játra jsou naopak v produkci této substance zcela soběstačná. Dle mého názoru proto má smysl dotovat vitamín C pouze u psů s onemocněním jater či tam, kde může zvíře z jeho podávání profitovat (například u onemocnění cév či krvácivých stavů). Majitelé ovšem často, když už berou sami doplňky obsahující kyselinu askorbovou, je dávají i svému psovi prostě pro ten pocit, že dělají něco pro jeho zdraví. V rozumných dávkách určitě neublíží, vysoké dávky ovšem podle experimentálních studií mohou způsobit například trávicí potíže – zvracení a průjem. Dalším, dle mého názoru mnohem nebezpečnějším problémem, potenciálně spojeným s dlouhodobým podáváním vysokých dávek tohoto vitamínu, je možný rozvoj oxalátových močových krystalů a kamenů. Vitamín C je totiž z organismu vylučován především močí a může podpořit tvorbu oxalátů. Proto i taková zdánlivě banální věc, jako je případně jeho vhodná dávka pro psa, by měla být konzultována s veterinárním lékařem.
