Kde jsou ty časy, kdy byly vakcíny na trhu podobné složením i obsaženými antigeny, měli jsme jich jen pár a vakcinační schéma vyučované na veterinární univerzitě bylo jasně dané a neměnné. Dnešní situace charakterizovaná širokým portfoliem mnoha různých vakcín je naprosto odlišná. Posuďte sami. Máme vakcíny účinné proti jednotlivým antigenům, ale také preparáty polyvalentní. Volíme mezi jednoletým, dvouletým a tříletým účinkem. Liší se také aplikační formy, většina očkovacích látek se aplikuje injekčně, ale některé se kapou do nosu. Výrobci používají různé nosiče antigenů, snaží se nalézt takové, které nezpůsobují lokální reakci v místě aplikace. Můžeme si vybírat z vakcín vyrobených v naší republice, ale také mnoha evropskými producenty a rovněž preparáty pocházejícími z USA. Už se ztrácíte? Pokud ano, následujícími řádky se Vám pokusím orientaci v očkovací problematice trochu usnadnit.
Proč je očkování tak důležité
V dobách před zahájením očkování psů byly závažné infekce jedním z nejčastějších důvodů úhynu psů. Stejně je tomu dnes v rozvojových zemích, kde se vakcinace malých zvířat vesměs neprovádějí. Důvody jsou zejména v malé dostupnosti vakcín a jejich ceně. Je skutečně obtížné stanovit přesně, jaká je situace v rozvinutých zemích, ale předpokládá se, že i zde je očkována jen asi polovina populace malých zvířat. Vakcinace jednotlivých psů nejsou důležité jen ze zdravotního hlediska jich samých, ale z nákazového hlediska zejména pro navození tzv. skupinové imunity. V oblasti s vysokým počtem vakcinovaných jedinců dochází k signifikantnímu snížení výskytu imunizovaných chorob. To je hlavní důvod zastánců očkování také v humánní medicíně. Každý neočkovaný jedinec snižuje úroveň této „skupinové imunity“ u konkrétní nemoci. Dalším faktorem, který hraje důležitou úlohu v otázce vakcinací psů, jsou zoonózy. Některá onemocnění, proti kterým očkujeme, jsou přenosná na člověka a mohou být příčinou opravdu vážných zdravotních komplikací nebo smrti nakaženého jedince. Příkladem budiž vzteklina nebo leptospiróza. Jen důslednou eradikací těchto nemocí prostřednictvím vakcinací v populaci zvířat můžeme docílit malé nebo nulové incidence v lidském společenství v určité oblasti. Tou bývá stát či kontinent s vysokou úrovní povědomí majitelů zvířat o této problematice a odpovídající kvalitou veterinární péče.
Proti kterým chorobám očkujeme?
V našem regionu jsou základní a nejčastěji imunizované choroby vzteklina, psinka, parvoviroza, infekční zánět jater, leptospiroza a virová složka parainfluenzy. První čtyři jmenované choroby patří mezi život ohrožující infekce, proti nimž je očkování nejlepší obrana. Mnohaletou plošnou vakcinací jsou tyto nemoci v psí populaci téměř vymýceny a setkáváme se s nimi opravdu zřídka. Leptospirový antigen a antigen viru parainfluenzy bývá obsažen v nejběžněji používaných polyvalentních vakcínách.
Dalších nemocí, proti nimž lze u nás očkovat, a nejsou zařazeny do základního schématu, je celkem šest. Nejznámější chovatelské veřejnosti bude vakcína proti klíšťaty přenášené chorobě – lymské borelióze. Dále máme k dispozici preparát účinný v prevenci psincového kašle a to virové i bakteriální složky. Tuto vakcínu lze aplikovat podle zvoleného výrobce buď intranazálně (tedy nakapáním do nosu) nebo injekčně. Vakcinací proti herpesviru můžeme chránit feny před onemocněním způsobujícím časný úhyn štěňat, neplodnost, potraty a předčasné porody. Štěňata v době výměny chrupu a psi pohybující se často v blízkosti koní lze očkovat proti tetanu. Ne příliš rozšířená je vakcinace proti dvou zbývajícím chorobám – dermatofytóze způsobené plísní Microsporum canis a koronaviróze psů. Psí koronavirus je původcem akutního průjmového onemocnění, závažné zdravotní komplikace může způsobit zejména u štěňat a zvířat se sníženou funkcí imunitního systému.
Je vakcinace skutečně nezbytná aneb testovat raději hladiny protilátek?
Cílem vakcinace je navození účinné imunity organismu proti očkované chorobě. Po provedení základního očkovacího schématu nelze na první pohled posoudit, nakolik byl tento úkol splněn. V podstatě jsou v dalším období dva způsoby, jak to zajistit či zjistit. Zajištěním mám na mysli provedení tzv. boosterové vakcinace. To je ono známé každoroční přeočkování. Tento interval se může lišit a je závislý na doporučení výrobce dané vakcíny. Nebo můžeme místo toho zjistit, jak na tom očkované zvíře s hladinou protilátek vlastně je. V takovém případě místo další vakcinace odebereme krev a stanovíme onu hladinu protilátek. Je-li dostatečně vysoká, očkovat nemusíme. Pokud není, vakcínu aplikujeme. Tento postup by byl v zásadě pro zvíře optimální. Nedochází při něm ke zbytečné vakcinaci a přitom máme jistotu, že je pes chráněn. Praktickému rozšíření brání zejména složitější provedení, dostupnost a cena laboratorních prací. Pro majitele je mnohem levnější a snazší přijít každý rok na přeočkování, než absolvovat odběr krve s nejistým výsledkem za podstatně vyšší cenu. V každém případě ale je tento „zjišťovací“ postup vhodný v případě, že by vakcinace mohla například chronicky vážně nemocné zvíře neadekvátně zatížit a její provedení je na místě jen v nezbytném případě.
Nežádoucí reakce po vakcinaci
Lze je rozdělit na lokální a celkové. Lokální reakce vzniká v místě aplikace vakcíny. Většinou se jedná o přechodný otok a zánět, který během několika dní odezní. V některých případech může na místě přetrvávat malý tuhý útvar, který vymizí během několika týdnů. Celkové reakce bývají častější u malých plemen nebo pak u konkrétních linií psů, jejichž genetická výbava je k takovým reakcím predisponuje. Reakce na aplikaci vakcinační látky je charakterizována bolestivostí v místě aplikace, třesem, apatií, nechutenstvím, zvýšenou teplotou. Můžeme se setkat i kožními problémy, otoky v oblasti hlavy. Pokud se takový stav rozvine, je vhodné navštívit veterinární pracoviště. Tyto potíže nebývají většinou závažné. Při dalším očkování je možné vyzkoušet aplikaci vakcíny jiného výrobce, která se může lišit v pomocných látkách. Ty totiž mohou být také důvodem nežádoucích reakcí. A nakonec některé očkovací látky vyvolávají nežádoucí reakce častěji než jiné. Jedná se například o vakcíny proti leptospiróze, borelióze a dalším bakteriálním chorobám.
Jak je tomu u štěňat
Narozené štěně obvykle mívá k dispozici mateřské mléko s mateřskými protilátkami, někdy je ale z různých důvodů nemá. Je-li štěně po porodu v péči imunizované matky, tak jak je běžné, přijímá kojením také asi 95% protilátek. Nepřijme-li štěně od matky první (mléčnou žlázou) produkovaný sekret – kolostrum – není chráněno jejími protilátkami. Fenu se štěňaty je pak vhodné důsledně chránit před možnou nákazou, ale ani v tomto případě není vhodné zahajovat vakcinační schéma dříve, než je to u jednotlivých vakcín doporučeno výrobcem.
Tradiční vakcinační schéma…..
Začíná první dávkou vakcíny, která slouží k předání základní informace imunitnímu systému. Pokud štěně dostalo protilátky od matky, dochází k interakci antigenu očkovací látky s těmito protilátkami. Ačkoli je tím snížena účinnost vakcíny, je vhodné tuto první dávku nezanedbat. Nikdy totiž nemáme, bez dalšího testování, jistotu, jak na tom štěně s hladinou protilátek je. První vakcinace se proto, z důvodu této nejistoty, provádí před odchodem štěněte od matky do nového prostředí, tedy asi týden před předáním novému majiteli. Pro rozvoj dostatečné imunokompetence organismu k původcům vakcinovaných chorob je naprosto zásadní druhá dávka vakcíny. Ta slouží k vlastní pobídce imunitního systému k tvorbě účinných protilátek. Bohužel se velmi často setkáváme se štěňaty, jejichž majitel přijde s tříměsíčním pejskem na druhé očkování s tím, že mu to tak poradil chovatel. Nedojde-li v intervalu dvou až tří týdnů k přeočkování první dávky, je třeba později zahájit celé očkovací schéma znovu. Štěně se tak v době, kdy z důvodu správné socializace nejvíc potřebuje kontakt s jinými příslušníky svého druhu, ocitne v izolaci u důvodu nedostatečné ochrany před nebezpečnými chorobami. Konzultace vhodného očkovacího postupu proto patří jednoznačně do kompetence veterinárního lékaře. Dvě první dávky vakcíny by měly vždy obsahovat antigen psinky a parvovirózy. Podle druhu a výrobce mohou mít pak navíc ještě antigen infekční hepatitidy a viru psincového kašle. Druhá dávka vakcíny pak podle uvážení veterinárního lékaře může obsahovat také leptospirózu. Tu je pak třeba pro rozvoj účinné imunity za tři týdny přeočkovat. Veterinární lékař může dle svých zkušeností v dané oblasti doporučit různé variace a vakcinaci dalších chorob. Tímto je ukončené základní očkování a dále následují tzv. boosterové vakcinace v intervalech doporučených výrobcem, obvykle jednou ročně.
….a jeho možné variace
Doporučení výrobců vakcín a Světové asociace veterinárních lékařů malých zvířat se liší. Výrobci uvádějí vakcinační intervaly dle výsledků svých klinických studií. Podle názoru specialistů asociace jsou tyto intervaly zbytečně krátké a boosterové vakcinace lze provádět podstatně méně často, než uvádějí výrobci vakcín ve svých příbalových letácích a než je obecně ve vyspělých zemích zvykem. Je velmi pravděpodobné, že skutečná úroveň imunity u zvířat s předpisově provedeným základním vakcinačním schématem bude podstatně větší, než předpokládáme. Ale bez ověření hladiny protilátek v krvi sérologickým testem se bude stále jednat o předpoklad. Nepřeočkovaný pes bude v případě nízké hladiny protilátek vystaven riziku infekce. Je tedy na majiteli, zda se rozhodne jednou za rok svého psa očkovat, či zda raději vynaloží nemalé finanční prostředky na zjištění stavu imunitního systému z hlediska vakcinovaných chorob. Obě možnosti jsou „lege artis“, tedy ze zdravotního hlediska správně.
A vakcinace proti vzteklině?
V naší zemi je vakcinace psů proti vzteklině povinná. Provádí se od tří měsíců stáří psa a k navození imunity postačí jedna dávka vakcíny. Boosterová vakcinace následuje v intervalu doporučených výrobcem použité vakcíny. Může to být jeden nebo tři roky. Majitelé mohou dát přednost každoročnímu přeočkování společně s ostatními chorobami. Pokud chtějí tříletý interval, ostatní nemoci jsou očkovány každým rokem a vzteklina jednou za tři. V případě, že pes cestuje pravidelně do zahraničí, je nutné bedlivě hlídat a dodržovat interval mezi vakcinacemi, který nesmí být delší než jeden, resp. tři roky. Po překročení doby účinku doporučené výrobcem byť o jeden den je pro účely cestování vakcinace proti vzteklině neplatná.
