Jsem si vědoma toho, že tentokrát píšu na trochu ožehavé téma: Ceny za veterinární ošetření jsou předmětem mnoha diskuzí. Majitelé kritizují ceny, ovšem většinou aniž by znali důvody, jež vedou k jejich tvorbě. V dnešním článku se proto pokusím čtenářům osvětlit tuto problematiku z pohledu veterinárního lékaře.
Přesto, že naprostá většina mých kolegů, mě nevyjímaje, studovala veterinární lékařství proto, že má velmi ráda vše živé a chce zvířatům pomáhat, je to práce jako každá jiná a musí nás uživit. Vystřízlivění v tomto směru se u všech z nás dostavilo v tom okamžiku, kdy jsme po odstřižení rodičovské pupeční šňůry po promoci poprvé museli sami za sebe zaplatit nájem nebo naplnit lednici jídlem.
Co je „levné“ a co „drahé“
Ceny za veterinární ošetření se velice liší, jak zjišťují majitelé, kteří obesílají nebo obtelefonovávají veterinární pracoviště s dotazem na cenu konkrétního úkonu nebo zákroku. Takovým typickým příkladem je vakcinace nebo kastrace jasně specifikované váhové kategorie zvířete. Majitel se s úžasem dozví, že se cena pohybuje v rozdílu řádů stovek či tisíců korun. Vysvětlení je jednoduché – každé veterinární pracoviště má jiné náklady, jiné vybavení, jinak zkušené lékaře, jinou představu o tom, jak mají podmínky, za nichž veterinární ošetření probíhá, vypadat. Spektrum pracovišť v naší zemi je opravdu veliké a je to v pořádku, neboť i každý majitel má svoji představu o tom, jak má vypadat veterina, kam bude chodit se svým zvířetem on. Pro někoho je nejdůležitějším nebo jediným kritériem nízká cena, někdo chce naopak vysoký standard péče a je ochoten za ni zaplatit. Vykastrovat fenu či psa lze samozřejmě „levně“ na ordinačním stole v injekční anestezii, na šití použít starší a levnější druhy šicích materiálů – stejně jako „draze“ na operačním sále v čistém prostředí, v moderní inhalační anestezii s pacientem napojeným na monitory hlídající jeho životní funkce. Uvozovky jsou uvedeny schválně – bude pro majitele operovaného zvířete v případně operačních nebo pooperačních komplikací, kterým šlo možná na „dražším“ pracovišti předejít, operace skutečně ve výsledku levná?
Rozhodující je důvěra
Nejdůležitější je důvěra majitele v operujícího veterinárního lékaře. To je domnívám se, to jediné, na čem opravdu záleží. Majitelé říkávají – „Na očkování chodíme u nás na chatě, tam nám dají injekci proti vzteklině na návsi, stojí to stovku a my ušetříme “. To je sice pravda, ale na druhou stranu kolega očkující psy na návsi určitě nemá čas pacienty vyšetřovat a zjišťovat, zda netrpí nějakou chorobou a nepotřebují spíše diagnostiku než očkování. Pro názornost vám povím, jakou strategii jsme zvolili u nás v ordinaci. Vakcinace je úkon patřící mezi preventivní a koná se převážně jednou až dvakrát do roka dle stáří zvířete a druhu použité vakcíny. Její cena je v našem případě obvykle kolem 500,- Kč. Pacient je před vlastní injekcí vyšetřen, jsou mu zkontrolovány uši, drápy, zuby, poslechneme si srdce, plíce atd. Věnujeme se majiteli tak dlouho, jak je třeba, dokud všechny jeho otázky nejsou zodpovězeny a také všechny důležité informace z naší strany sděleny. Určitě najdete veterinární pracoviště, kde bude cena poloviční, ale dozvíte se všechno, co jste potřebovali vědět? Vakcinace jako každoroční úkon je ideální právě k tomu probrat s majitelem vše, co je důležité. Často se právě při této příležitosti objeví příznaky rozvíjející se choroby, kterých si majitel do té doby nevšiml a je možnost, pokud si to majitel přeje, včas zasáhnout. Cena očkování se tedy může zdát vysoká, ale my jsme se rozhodli, že se pak budeme snažit raději šetřit našim klientům peníze tehdy, když jejich zvíře onemocní opravdu vážně a je třeba dlouhodobé hospitalizace s opakovanými odběry krve, infuzemi nebo vyšetřeními. Protože tyto problémy přijdou vždy, kdy se to nejméně hodí a peníze jsou potřeba jinde.
Konzultace nejsou zadarmo
Dalším sporným bodem, který majitelé vnímají často negativně, je účtování konzultací („Vždyť ten doktor na mého psa ani nesáhl a chce po mně peníze“). Nedávno jsem diskutovala na toto téma s jedním z našich dlouholetých klientů a on mi popisoval, jak ho hodinová konzultace u právníka stála 3500,- Kč. Zaplatil ji bez okolků, ale umíte si představit, že by vám váš veterinář za prostou konzultaci naúčtoval tuto částku? Myslím, že by ihned následovala stížnost na Komoru veterinárních lékařů. A to přesto, že: a) veterinární lékař studuje stejně jako právník 6 let náročnou vysokou školu (v Brně, tedy se všemi náklady většinou přespolního studia), b) k jeho práci mu nestačí jen kancelář, musí mít ordinaci splňující mnoho různých předpisů, musí mít vybavení, léky, prostory, většinou i sestřičku. Nechci samozřejmě bagatelizovat práci právníků, použila jsem tento příklad jen pro srovnání. Minulý měsíc byl u nás revizní technik na spuštění plynového kotle do provozu. Trvalo mu to 10 minut a účet byl na 1500,- Kč. Práce veterinárních lékařů určitě není podřadnější ani méně náročná na náklady, zkušenosti a vědomosti než práce jiných vysokoškolsky vzdělaných lidí nebo řemeslníků, a přesto je pro majitele někdy těžké uvěřit, že je veterinář opravdu nechce okrást, ale že si prostě vydělává na živobytí.
Ceny internetové a skutečné
Dalším faktem, na nějž někdy klienti veterinárních pracovišť poukazují, jsou výrazně nižší ceny veterinárních i chovatelských produktů na internetu než přímo v ordinacích. Veterinární lékař spolu s lékem, dietou nebo třeba odčervovací tabletou prodává také své vědomosti a zkušenosti, kdy a který lék či dietu pro konkrétního pacienta použít. Léky i diety mají své kontraindikace, tedy stavy, kdy se použít nesmějí, neboť hrozí zhoršení zdravotního stavu zvířete a to vše vám, majitelům, veterinární lékař poskytne spolu s tím kterým produktem. Když mi v některém obchodě při nákupu dobře poradí a jsem spokojená, snažím se tam nakoupit příště přesto, že na internetu bych mohla tu věc dost možná koupit levněji.
Cenu máte právo znát předem!
Abych stále jen neobhajovala jen nás, veterinární lékaře, musím přiznat, že v jedné oblasti máme stále rezervy – a tou je sdělování cen za úkony předem. Ne vždy se klient například před operací dozví, kolik bude zákrok stát, a přitom by to mělo být samozřejmostí. Je jasné, že jsou situace, hlavně akutní stavy, kdy na debaty o ceně není příliš čas, neb jde o život, ale majitel by přesto neměl bát se zeptat, kolik bude zásah lékaře stát. Právě v případě velkých operací se totiž často jedná o vysoké částky peněz, a tak má klient právo dozvědět se všechny varianty léčby, nejen tu nejdražší. A pokud jiná možnost prostě není a majitel nemá peněz nazbyt, pak je třeba se s veterinárním lékařem předem domluvit např. na splátkách, aby se ani jedna ze stran nemusela bát, jak bude probíhat účtování po zákroku – majitel, zda na to bude mít, a veterinární lékař, zda dostane peníze za odvedenou práci.
Co všechno platíme?
A z čeho se tedy skládá onen na první pohled vysoký účet za veterináře? Ceny ve veterinárních zařízeních jsou v ČR smluvní. To znamená, že si každý veterinář určuje hodnotu své práce sám a je na klientovi, zda je ochoten jeho podmínky akceptovat. Tím, že si každé pracoviště vytváří ceny individuálně, mohu uvést jen cenotvorbu v mých ordinacích. První složkou je samotný úkon, to je ocenění vlastní práce lékaře. U nás je uveden jako „klinické vyšetření“. Je to soubor úkonů vedoucí ke stanovení diagnózy. Ne vždy samotné vyšetření umožní stanovit definitivní diagnózu, bývá třeba ho doplnit dalšími druhy vyšetření (rozbor krve, RTG, USG, vyšetření moči atd.)- ty pak tvoří další složku účtu. Jejich cena je odvozena od mnoha dalších faktorů – především pořizovací ceny přístroje a složitosti obsluhy. Pořizovací cena např. digitálního rentgenu je přibližně 1,5 až 2 miliony korun. Přesto, že pořízení snímku tímto přístrojem vypadá jako jednoduchá akce na pár sekund, v ceně snímku se kromě ceny pořizovací musí odrazit i zkušenost lékaře při jeho hodnocení, bez čehož by samotný přístroj nebyl vůbec k ničemu. Tak bych mohla pokračovat ve výčtu mnohasettisícových položek za další přístroje nutné k udržení vysokého standardu veterinární péče, který chceme poskytovat našim pacientům, ale který při absenci zdravotního pojištění obvyklého v humánní sféře platí majitelé těchto pacientů. Následují tzv. „Provozní náklady“. Jedná se o náklady na sestřičky, světlo, elektřinu, vodu, topení atd. Zahrnují i materiál nutný pro ošetření – např. gázu, desinfekci, buničitou vatu atd. Další složkou jsou pak vlastní léky a další prodávané produkty, např. antiparazitika, chovatelské pomůcky, hračky atd.
Pokud jsem přispěla k tomu, že laskavý čtenář bude příště držíc v ruce účet od svého oblíbeného veterinárního lékaře hledět na jednotlivé položky s větším pochopením, pak tento článek splnil svůj účel. Přeji všem majitelům, aby nalezli „svého“ veterinárního lékaře a s důvěrou se na něj mohli vždy obrátit i za cenu, kterou za své služby požaduje.
